Historie Kozomína


17. – 19. stol.

20.století

Památné místo U křížku

Nejvzácnější místní památka

Historie obce Kozomín

Z minulosti Kozomína
„Sestoupavše z Dřínovské hory putovali jsme stále nížinou, tu a tam mírně zvlněnou. Pokochali jsme se dosyta pohledů na úrodu obilných lánů, luk a řepovišť i na zeleň husté porostliny po březích labských. A jako vítanou změnu pozdravili jsme nad Velkou Vsí vršitou silhouettu téhle kopcovatiny, od Ladví podél Vltavy k severu běžící a od Panenských Břežan patrný vyvýšený slemen příčně k Lobkovicům na Labi vysílající.

Jako práh dělí tento břeh Meziříčsko ve dvě oblasti: v severní nížinu a v jižní planinu, znenáhla k Ladví na jih i ku krabatině přívltavské na západ výše stoupající… Na obchůzce nížinou narazili jsme již u Kojetic a Předboje na tento břeh, jenž pošinuje do nížiny své předhoří u vísky Kopče… pod vrchem vidíme k severu vesničku Netřeby, kol níž běží trať Kralupsko-Neratovické dráhy širým úvalem, jímž se kdysi jako jezerní zátokou labské vody až k Oužicům provalovaly… pod samým vrchem Dřínovským povšimneme si ještě Červené Lhotky… a již obrátíme se k západu na hřbet planiny, po němž táhne se silnice Pražsko-Veltruská. Mineme obec Kozominy, zahradami vroubenou, projdeme Postřižín… a zabočíme do Odolena Vody…“.

Těmito slovy uvádí nás do vltavsko-labského Meziříčí v proslulém díle nakladatele J. Otty (svazek XI., 1903) spisovatel Jan Lier. Vylíčené zobrazení pak přetrvává dodnes, pouze je umocněno průmyslovou výstavbou a intenzivním dopravním ruchem, těmito projevy přetechnizované společnosti. Ovšem Kozomín, kterému věnujeme následující skromnou studii, naštěstí i nadále zůstává nevelkou, nenápadnou, avšak zato výraznou oázou pohody a klidu. V kontrastu s nedalekou bizarní romantikou vltavského kaňonu tu pohledy k přepůvabné dominantě Řípu připomínají kolorit Mánesových olejů – anebo v zimě Alšovy perokresby…
Pro celkovou výchozí představu o Kozomíně bude užitečné předeslat nejprve několik věcných údajů. Katastr obce měří 272 hektarů a představuje velmi nepravidelný severojižní útvar s nadmořskou výškou kolem 200 metrů. Geologické podloží krajiny je druhohorní, s několika starohorními spilitickými vyvřelinami (skalky) a čtvrtohorními nánosy převážně černozemních půd. Na zdejším území vyvěrá potok Černávka a protéká tudy Postřižínský potok, které od Úžic společně směřují do Labe. Bezlesý katastr, převážně s polnostmi je protkán řadou remízků, což předznamenává i charakter flory a fauny. Intravilán obce je dnes tvořen 120 domy, ve kterých žije kolem 260 obyvatel.


Archeologické nálezy ukazují, že vltavsko-labské Meziříčí bylo člověkem osídleno už hluboko v době kamenné (Zlatý kopec u Přezletic, cihelny v Letkách a pod.). Kralupy nad Vltavou spolu s nejbližším okolím se vyznačuji početnými doklady o všech středočeských pravěkých kulturách – počínaje neolitem. Z Kozomína přitom pochází především objev z roku 1981 – kostrový hrob s nádobkami, pozůstatek bronzové únětické kultury (stáří kolem 4 tisíc let).
Nejstarší uchovanou písemnou dokumentací však vystoupil Kozomín z pradávných temnot poněkud pozdě, neboť obce, s nimiž se nalézá v bezprostředním sousedství, jsou připomínány následovně: Postřižín roku 1052, Zlončice taktéž, Chvatěruby 1141 a Úžice k roku 1295. Přitom obdobná zmínka o Kozomíně pochází teprve z roku 1400. Je ovšem samozřejmé, že každé takovéto místo existovalo zpravidla už mnohem dříve, kdy se ovšem písemnosti nevyhotovovaly – anebo došlo dávno k jejich ztrátě.

Z vykopávek

Hrob

Pokud se pak týká vzniku Kozomína, lze předpokládat, že zdejší území náleželo od počátku ke Chvatěrubům, které Ida, příbuzná knížete Vladislava II., věnovala nově založenému klášteru v Doksanech – a to právě roku 1141. Nejpozději od roku 1222 spravovali pak chvatěrubské zboží různí vladykové – a snad někdy v oněch dobách, v rámci dosídlování krajiny, tu byl zřízen zcela nový dvůr Kozomín. Tradice přitom říká, že svéjméno obdržel podle ženy jménem Kozoma (tj. Kozomin dvůr, zkráceně Kozomín). Nelze však zapomenout, že v minulosti se tato ves psala převážně jako Kozominy – a to až do poloviny 19. století. Název proto nelze určit jednoznačně.

V každém případě však Kozomín, pokud už existoval, patřil do 14. století ke Chvatěrubům, kde stála tvrz a nejpozději od roku 1366 poříční hrad. A také farní kostel staršího založení, se hřbitovem a později nejjednodušší školou.

Uvedený nejstarší záznam o Kozomínu z roku 1400 je soudního druhu a zní „Jan de Drash conqueritur super Hostanonem de Kazanina“, tj. míněn držitel Hostáň, načež roku 1406 se v jiné listině objevuje vedle Odolena Vody opět zkomolený „Kurzomin“. V celém 15. století pak už zcela doloženě náležel Kozomín trvale ke Chvatěrubům – a prožil s nimi pochopitelně i husitské války.

Ještě před nimi, roku 1412, získal zdejší zboží pan Vilém Zajíc z Hazmburka, který je zanedlouho patrně postoupil doksanskému klášteru, snad pro jakési staré nároky ze 13. věku. Avšak v roce 1435 jsou na chvatěrubském panství uváděni Jindřich Forach s Václavem Bášťským z Lerojid. Po roce 1446 seděl na Chvatěrubech, spolu s okolím Jan Bášťský, načež někdy začátkem tehdejších 60. let se objevili opět Zajícové z Hazmburka. Bratři Jan a Oldřich přestavěli tvrz na výše už uvedený hrad. Protože se však v tehdejších bouřlivých dobách připojili páni Zajícové k Zelenohorské jednotě, Pražané roku 1467 (nikoliv 1469, jak bývá často uváděno) zdejší hrad dobyli – a král Jiří z Poděbrad potom chvatěrubský statek, včetně Kozomína, daroval proslulému lékaři Řehořovi z Heimburka.
Po panovníkově smrti musel ovšem tento učený doktor v roce 1471 opustit zemi, třebaže mu byl hrad Chvatěruby ponechán. Roku 1487 však už statek náležel zemanu Bavorovi Podmokelskému z Prostiboře, načež začátkem 16. století přešla veškeré zdejší držba do majetku panů z Lestkova. K roku 1505 byl z nich připomínán Jakub, ale v roce 1509 už vlastnil Chvatěruby jeho bratr Zikmund z Lestkova. Se svými sousedy měl časté spory a leckdy si je vyřizoval násilím. Zároveň ale usiloval o rozšíření chvatěrubského zboží. K původnímu blízkému okolí hradu přikoupil Zátvor, Vojkovice a další vzdálenější vsi. Zajímavá zpráva se přitom uchovala z roku 1511, kdy Udlík, rychtář z Kozomína, ukradl koně jakémusi Koukolovi z Rožďalovic.

Po smrti Zikmunda z Lestkova se na Chvatěrubech začátkem 2. pol.16. věku vystřídalo několik jeho dědiců. K roku 1565 lze v těchto souvislostech citovat následující zápis: „…díl panství Chvatierubskyho… k tomuto dílu kladu dvuor ve vsi Kozominie – sad nedaleko Kozomina… ves Kozomin celá… ze vsi Kozomina…“, – atd.

Poměrně zakrátko, roku 1568, koupil chvatěrubské panství Jan z Valdětejna. Sestávalo téměř z deseti vesnic – a hrad byl za něho zčásti přestavěn na renesanční zámek. V roce 1590 pak od Janových synů koupil Chvatěruby s veškerým příslušenstvím pan Jindřich Zeidlic ze Šenfeldu, seděním na Zvoleněvsi a dalších místech. A za těchto Zeidliců došlo konečně ke vzniku samostatného deskového statku Kozomína, neboť svým bratrům Jiřímu a Ladislavovi přenechal pan Jindřich záhy větší část tohoto panství a sám si podržel právě Kozomín, kde kolem roku 1600 vybudoval důkladnou tvrz.

Kozomín tehdy očividně byl sice nevelkým, ale poměrně výnosným statkem. Naznačuje to skutečnost, že Zeidlicové roku 1605 chvatěrubskou držbu prodali a všichni se usadili na nové kozomínské tvrzi, kde zřejmě přijímali početné návštěvy. Což dokládají např. i soudní spisy o vánoční příhodě z roku 1616, kdy po hostinách se tu páni věnovali závodům ve střelbě. Došlo přitom k hádkám a souboji se zraněním – a Kozomín tak vstoupil do značného povědomí rytířské společnosti. Po smrti Jindřicha Zeidlice ze Senfeldu zdědily statek Kozomín jeho dcery Majdalena Vtelenská a Markéta Berbištorfová. Ta roku 1628 prodala svůj díl Janovi st. Vratislavovi z Mitrovic a zanedlouho tak učinila rovněž její sestra. Dcery nového pána pak prodaly Kozomín paní Benigně Kateřině z Lobkovic, která ho připojila dočasně opět ke Chvatěrubům, avšak nyní už jako samostatný deskový statek. Hodnota celého zboží ovšem tehdy velice poklesla, neboť během třicetileté války z let 1618 až 1648 bylo celé panství několikrát vydrancováno vojskem. Zejména kozomínská tvrz byla velmi poškozena, přestala sloužit jako šlechtické sídlo, zpustla a ještě během 17. věku zanikla, takže dnes nelze určit, kde doopravdy stávala.

Od 17. stol. do 19. stol.

zpět

Ke Chvatěrubům potom náležel statek Kozomín ještě za paní Anny Markéty Kostomlatské z Vřesovic, která panství, skládající se z 10 vsí, získala v 70. letech 17. století. Tato ambiciózní žena se roku 1685 provdala podruhé – a to za Kryštofa Karla Voračického z Paběnic, který po její smrti velkostatek zdědil. On i jeho syn přistoupili k opravě chvatěrubského zámku, Kozomín však pro nedostatek peněz prodali někdy po začátku 18. století pověstné paní a pozdější velkovévodkyni Toskánské (choti posledního panovníka ze slavného rodu Medici, za nímž se však nikdy do Florencie neodebrala) – Anně Marii Františce. Datum transakce není přesně známo, avšak už roku 1719 či 1721 dala tato dáma zřídit v Kozomíně podnes uchovaný morový sloup (podle nejnovějších údajů památkářů se jedná o památku mnohem významější – Paladium Země české)- a obec zřejmě nejednou navštívila, neboť bylo její zálibou prolézat chlévy či domácnosti úředníků a poddaných – a ve zdejší krajině vlastnila také Chlumín a Zvoleněves. Ostatně i stavba nového rozlehlého panského dvora v Kozomíně, spolu s podnes uchovaným „zámečkem“ pro purkrabího a písaře, byla jejím dílem, podnikala takovéto investice na všech velkostatcích svého rozsáhlého vévodství Zákupy.

Paládium

Po smrti Anny Marie Františky Toskánské se majitelkou a feudální vrchností kozomínských poddaných stala ovdovělá dcera Karolina, jejíž syn Klement vévoda Bavorský převzal svá zdejší dědictví roku 1751, aniž by je kdy navštívil. Prodal naopak statky Chlumín a Kozomín v roce 1763 hraběti Rudolfu Chotkovi (1706-1771), jehož otec Václav Antonín Chotek založil v dolním Povltaví na začátku 18. století nové a postupně rozšiřované panství Veltrusy. Zbudoval také na tzv. Ostrově barokně-rokokový zámek s rozsáhlým přírodním parkem, který ke skutečné středoevropské proslulosti přivedl zejména učený hrabě Jan Rudolf Chotek(1749-1824), pilný hospodář a z toho důvodu také i nejednou návštěvník Kozomína.

Z těch dob se už zachovaly poměrně četné záznamy o rozsahu samostatného kozomínského statku a životě této vsi. Víme tudíž např. že roku 1654 i později ke statku Kozomín náležely rovněž vsi a polnosti v Dolínku, Dřínově, Postřižínu, Úžicích, Zlosýně a Zlončicích (i když někde jen částečně). Představovalo to výměru 3279 strychů, přičemž přímo v Kozomíně vedle zdevastovaného dvora zůstali po třicetileté válce pouze 3 sedláci a 2 chalupníci, Naproti tomu v roce 1779 hospodařil kozomínský dvůr zhruba na výměře 590 strychů, luk bylo na 47 vozů sena, lesíků 71 strychů a rybník pro 6 kop kapří násady. Byla tu i vinice, jako zvláštnost se pěstovaly melouny, louky se už měnily na ovocné sady, ale hlavně se pěstovalo veškeré obilí, z něhož téměř polovinu představovalo žito. Správu vykonával purkrabí s písařem, avšak veltruská vrchnost si tu držela i myslivce, třebaže rozsah zalesnění a bažantnici postupně redukovala.
Vedle panského poplužního dvora vytvářelo ovšem obec Kozomín 30 poddanských rodin, které tehdy žily ve 26 staveních. Z toho bylo 11 sedláků a 19 domkářů, chalupníci ale kupodivu chyběli. Obyvatel bylo ve vsi roku 1779 vykázáno 171, výměra obhospodařované selské půdy přesahovala 332 strychů. Přitom poddaní museli každoročně „na panském“ vykonávat robotu v následujícím rozsahu: 624 dnů práce zdarma s párem koní, 572 dnů s párem volů, 117 dnů ruční roboty od sv. Jana do sv. Václava, 51 dnů ruční práce ve žních a 128 dnů rozmanité, domkářské roboty podle potřeby dvora, nehledě na dávky v naturáliích či penězích. Z obyvatel bylo několik řemeslníků – a židovský obchodník.

Starý rybník

K životu Kozomína patřila odedávna ovšem i dálková cesta a později silnice, která směřovala podél vsi od Prahy přes vltavský miřejovický přívoz k severu. Občas zřejmě byla zdrojem příjmů zejména pro kozomínského krčmáře. Avšak přinášela také řadu běd. V 18. století tomu tak bylo za nepřátelských vpádů při válkách z let 1741 a 1742, 1744, déle za sedmileté války (1756 –1764) – a roku 1778 při přesunech habsburských vojsk. Běžný ruch na ní vyrostl především v letech 1757 až 1784, kdy sem byl z velvarské silnice přeložen tzv. saský poštovní kurs od Prahy k Drážďanům. Důvodem bylo zbudování prvního říčního mostu z roku 1758 ve Veltrusích, ovšem povodně z let 1783 až 1785, snad vedly opět ke zrušení této dálkové poštovní linky, i když tu zároveň trvale rostla ostatní, především formanská doprava. Kvůli ní byla zejména trasa od Postřižína ke Kozomínu roku 1790 nákladně rekonstruována a opatřena lipovou alejí.
Pohromy, které občas přinášela Vltava, nebyly ovšem jediné. Neboť také Kozomín, podobně jako celou krajinu, postihovaly různé epidemie (kupř. r. 1756), sucha, bouřky nebo krupobití, požáry, rozvodnění potoků (kozomínský katastr byl povětšině velmi blátivý) – a také vltavské povodně tím, že poddaní bývali vrchností přikazováni k odstraňování škod, a to i na vzdálenějších místech.

Stará alej

Selské povstání z roku 1775, které se přehnalo i veltruským panstvím, se Kozomína nedotklo, přineslo pouze určitý rozruch. A vzpomínky na místní revoltu poddaných chvatěrubského panství z roku 1766, sice nekrvavou, ale přesto značně dramatickou. Dominium za pánů Voračických z Paběnic v 18. století ovšem všestranně chudlo, pro Kozomín však zůstávaly Chvatěruby vždycky místem jejich kostela a hřbitova – a také školy, když zejména po zavedení povinné docházky byla u tamního zámku zásluhou faráře Antonína Tibelliho roku 1788 postavena samostatná školní budova.

Vzrůstající rozsah nejrozmanitějších událostí přineslo do krajiny kolem Kozomína 19. století. Na jeho počátku to byly především napoleonské války, které vyvolaly zčásti až bezmeznou bídu – a v letech 1813 až 1815 se projevily obrovskými průchody vojsk přes veltruské panství. U Ouholic byly tehdy vybudovány pontonové mosty a sedláci včetně kozomínských byli nuceni poskytovat přípřeže, s nimiž se nadlouho dostávali až hluboko za zemské hranice. Avšak docházelo i k dalším, dobrým či špatným skutečnostem. Tak roku 1817 se zřítila střecha chvatěrubského zámku (což se stalo také už v roce 1752) a začal postupný trvalý rozpad hlavní jeho části. A dne 26. července 1819 došlo k největšímu známému požáru Kozomína, kdy vyhořel téměř celý dvůr i se zámečkem a několika dalšími domy.

Zámeček

Následujícího roku 1820 byla znovu a důkladně opravena silnice od Prahy k Veltrusům, kam potom přijel na návštěvu císař František I. s početným doprovodem. Kozomínští jej směli uvítat u zvláštní slavobrány a můžeme jen litovat, že se nedochovaly obdobné zdejší zprávy o podobném průjezdu královny Marie Terezie a císaře Františka Lotrinského k veltruskému prvnímu vzorkovému veletrhu na světě ze srpna 1754.Roku 1828 se stal dědicem panství Veltrusy, včetně Kozomína, hrabě Jindřich Chotek (1802-1864), výtečný ekonom, který při svých inspekcích nejednou zavítal rovněž na zdejší dvůr. V roce 1828 se zbytky velkostatku Chvatěruby dostaly do majetku baronů z Riese-Stallburgu, kteří vlastnili Panenské Břežany a Odolena Vodu, v níž roku 1835 vybudovali cukrovar, takže se v krajině začalo rozvíjet pěstování řepy.

Mezitím roku 1832 stihla celou krajinu těžká cholera a také v Kozomíně podlehla této poslední zhoubné epidemii řada lidí. Vltavská povodeň z roku 1845 opět poničila značnou část Meziříčí a veltruského dominia. Toho roku dosáhl Kozomín 33 domů a 188 obyvatel a v okolí vsi pořádalo vojsko manévry. Nejvýznačnějším se ovšem stal rok 1848, kdy byla zrušena robota a začala řada dalších společenských změn. Nastupující technický pokrok se pak projevil především výstavbou prvé železniční trati od Prahy k severu, na jejíž zpočátku řídké, ale barvité vlaky se kozomínští chodili roku 1851 se strání u Zlončic společně často dívat.

Ovšem progresivní tendence rychle pokračovaly. V roce 1856 uvedl hrabě Chotek spolu s A.E. Komersem v Úžících do provozu cukrovar, druhý v krajině – a v Kralupech n. Vlt. začala vyrábět chemická továrna, zvaná Jordánka. Boku 1864 zdědil veltruské dominium hrabě Rudolf Karel Chotek (1832-1894), který se ovšem jeho správě později vůbec nevěnoval, účastnil se pouze kozomínských honů, a dokonce byl nakonec úředně prohlášen za marnotratníka a dán pod kuratelu. Jednotlivé dvory, včetně Kozomína, byly ale od poloviny 19. století vesměs propachtovávány, Kozomín v té době zejména pozdějšímu novému majiteli úžického cukrovaru A. Blochovi.

Roku 1865 bylo dolní Povltaví obohaceno dostavbou železnice od Kralup přes Neratovice k Turnovu. Kozomínští mohli od té doby výhodně využívat stanice v Úžících, odkud také byla záhy zřízena vlečka do odolenavodského cukrovaru. V létě roku 1866 však vypukla válka Rakouska s Pruskem, kdy krajinu vzrušilo především zničení neratovického drážního mostu vojskem z Terezína – a následná přísná okupace zdejšího venkova silnými pruskými jednotkami, včetně Kozomína.
Právě v důsledku těchto událostí se mezitím začalo už i na venkově zvolna rozvíjet vlastenecké uvědomění. Projevilo se to zřetelněji především roku 1868, kdy byl po silnici kolem Kozomína odvážen slavnostně do Prahy pro stavbu Národního divadla základní kámen ze Řípu, jehož nadšený, mohutný průvod uskutečnil v Kozomíně zastávku. Byl uvítán kantorem Josefem Nerudou (1805-1876), považovaným za původce české polky (a po několika letech i s manželkou k velikému žalu celé krajiny úkladně zavražděným ve svém domku v Odolena Vodě).

Pro Kozomín a jeho okolí mělo ovšem ve 2. pol. 19. století největší důležitost, že pokračovalo zprůmyslnění celého zdejšího regionu. Rostly zejména Kralupy n. Vlt., které se staly v roce 1881 městysem a roku 1902 městem, se řadou továren a s dopravně významnou železniční křižovatkou. Přilehlé vesnice se přitom stávaly dělnickým zázemím, zvolna se rovněž zvětšovaly a měnily se v průmyslová sídliště, v rezervoáry pracovních sil. Bylo tomu tak rovněž v Kozomíně, který měl roku 1850 33 domů s 254 obyvateli, v roce 1880 dosáhl318 lidí ve 43 domech a roku 1900 představoval obec se 374 lidmi v 57 staveních. Přitom většina zdejšího obyvatelstva už docházela anebo na kolech dojížděla za prací,ze jména právě do Kralup n.Vlt., kde nejvíce kozomínských mužů tradičně působilo „na dráze“.

Tím jsme se ocitli ve 20. století, v době stále bližší našim dnům – a proto srozumitelnější, takže namnoze vystačíme jen s pouhým výčtem událostí. Nuže – roku 1909 ukončil cukrovar v Odolena Vodě svou činnost. V roce 1913 se Kralupy n. Vlt. staly okresním městem, příslušným také pro Kozomín. Mezitím roku 1911 kozomínská obec zřídila svou policejní stráž, roku 1912 tu byl ustaven hasičsky sbor a v následujícím roce založena organizace Dělnické tělovýchovné jednoty.
Nato však v létě roku 1914 vypukla první světová válka. V jejím druhém roce vzrušila celou krajinu justiční vražda kočího Josefa Kudrny z Postřižína, otce sedmi dětí, který byl pro údajnou vzpouru dne 7. května 1915 svévolně popraven v pražském Motole, což mělo v pozdějších dobách mnohonásobnou protihabsburskou dohru. Jeho manželka spáchala zanedlouho ze zoufalství sebevraždu.

20. stol.

zpět

Do první války bylo z Kozomína, který měl tehdy kolem 400 obyvatel, odvedeno 80 mužů, z nichž 4 nepřežili. Ti, kdo žili doma, trpěli nouzí – a po válce vysokou nezaměstnaností. Chvatěrubský dvůr v roce 1918 koupil a roku 1920 od nájemce do vlastní režie převzal F.H. Matějovský – a jako jediný v krajině a ve zdejším zemědělství nadlouho skutečně prosperoval. Průmyslu se ovšem poměrně dařilo. Roku 1921 byla na lobečecké straně Kralup n. Vlt. uvedena do provozu továrna na dýhy, ve které potom nalezlo práci mnoho lidí z Kozomína. V té době ostatně Československá republika, která vznikla na troskách Rakouska-Uherska koncem roku 1918, začala také provádět rozsáhlou pozemkovou reformu, která přinesla i řadě kozomínských „kovozemědělců“ drobné příděly zemědělské půdy.
Roku 1926 byl v Kozomíně ustaven Sportovní klub, který si pořídil fotbalové hřiště, avšak už roku 1929 skončil svou činnost. Závážnou změnu pak přinesl obci rok 1927, kdy od veltruského chotkovského velkostatku za 1557 tis. Kč zakoupila kozomínský hospodářský dvůr Dělnická spotřební, výrobní a úsporná jednota Svépomoc z Kralup n. Vlt. (kde včetně okolí velmi úspěšně působila od roku 1899). Podnik vnesl do Kozomína nové tendence, což spolu se značnou zdejší proletarizací ovlivnilo místní politickou orientaci, kdy v obci či po celou dobu tzv. první republiky dominovali výrazně komunisté i se sociálními demokraty.
V roce 1930 kulminoval počet kozomínského obyvatelstva, protože zde v 95 domech žilo 463 lidí. Toho roku byla vyasfaltována pražsko-veltruská silnice, neboť se stále výrazněji rozvíjel automobilismus. Elektrifikace pronikla do Kozomína v následujícím roce 1931, kdy se tu začal i poslouchat rozhlas. Toho roku se zde konal mimořádně úspěšný Cikánský bál, na který se ještě dlouho vzpomínalo. Vynesl prostředky na stavbu jeviště, neboť po rozpadu fotbalového mužstva se v Kozomíně se zálibou občas hrálo ochotnické divadlo, avšak do té doby jen na hostinském pódiu. Roku 1935 byl na několik let oživen hasičský sbor a v roce 1937 pak ustaveno obětavé ženské družstvo Červeného kříže.

Fotbalisté Kozomína

Družstvo Červeného kříže

Obě naposledy uvedené organizace byly reakcí na rostoucí agresívní tendence nacistického Německa. Na podzim roku 1938 také opravdu došlo k záboru československého pohraničí – a v polovině března 1939 k rozbití státu a zřízení protektorátu Čechy a Morava. V září téhož roku pak vypukla druhá světová válka. Silnice podél Kozomína se stala dějištěm nespočetných německých vojenských transportů – a v kozomínském dvoře, připojeném posléze k Panenským Břežanům, hospodařila na dálku vdova po pověstném Reinhardu Heydrichovi. Jako jediná dobrá věc se roku 1943 objevila v Kozomíně první telefonní stanice.V závěru války začaly německé okupační orgány budovat jihovýchodně od Kozomína vojenské letiště – a část k tomuto účelu přiděleného vojska se usadila v objektech dvora. Konec války se pak očividně přiblížil dne 22. března 1945, kdy došlok těžkému náletu amerického letectva na Kralupy n. Vlt. Dne 5.května se potom na celém Kralupsku rozhořelo protiněmecké povstání, při kterém byl odzbrojen oddíl wehrmachtu v kozomínském dvoře a někteří místní občané se rozjeli na pomoc nacisty ohrožené Praze. Kozomínská silnice byla posléze 8.května trasou zběsilého útěku Němců ze země a dne 9. května po třetí hodině ranní příchodu osvoboditelských oddílů sovětské Rudé armády, kdy ve 3. tanku zásah vedl legendární velitel Pavel Semjonovič Rybalko.
Tím je možno uzavřít starší kozomínské dějiny.

 

Ing. Otakar Špecinger

Památné místo U křížku

Zajímal nás původ tzv. traťového názvu na okraji kozomského katastru. Podle věrohodných archivních dokumentů nám je pan Otakar Špecinger objasnil. V pol. 18. stol. byla zdejší krajina zachvácena morem, který trval až do r. 1755 a zemřelí byli pochováni na mírném návrší při tehdejší křižovatce polních cest u kóty 235 m. Jednalo se zřejmě o několik desítek osob. Roku 1756 zde byl kozomínskou obcí postaven a chvatěrubským farářem Antonem Kyrešem vysvěcen velký dřevěný kříž. Místu se původně říkalo „Na hrobích“, později také “ U křížku“ – tento název se zachoval dodnes. Podle ing. Špecingera je to lokalita velmi památná a starobylá, týkající se osudů zdejšího lidu a doložená v uchovaných chvatěrubských farních zápisech.
První fotografie ukazuje památné místo tak, jak je všichni známe po celá desetiletí až do prosince 2005. Na druhé fotografii chybí prastarý akát, téměř suchý, s poslední živou větví. Ve kterém krbu shořel – to už se asi nedozvíme.

U křížku

U křížku

Cesta ke křížku

Nejvzácnější místní památka

Nejcennější památkou v naší obci je sloup, zvaný sousoší Nejsvětější trojice, případně morový sloup. Pochází z roku 1719, resp. 1721. Podle vyjádření Národního památkového ústavu se však jedná o sloup s Paladiem země české. Předlohou je zlacený reliéf Madony z doby kolem roku 1500, který je uložen ve Staré Boleslavi. V 17. a 18. stol. byl nejuctívanějším mariánským zobrazením v Čechách. Sochařsky byl tento ikonografický typ využit v exteriéru např. v Hostivici nebo Buštěhradu. V Kozomíně stojí vedle sloupu na římse podstavce nad vystupujícími volutami sochy sv. Františka Xaverského a sv. Rocha. Sloup byl zcela zdevastován, v r. 1970 byl zrestaurován poprvé, v r. 2004 pak podruhé, již podle nových postupů. Nyní tvoří dominantu obce společně se zvoničkou, na které je zavěšena kopie zvonu Johann. Originál byl odlit v r. 1842.

Zvon

Svatí na podstavci

Paládium - pohled na celek

Detail zvonu

Nelze přidávat komentáře.